Praha: Upíři pohřbení na Pražském hradě aneb Mrtví ožívají

foto: Praha levně

Ty dva pochovali pevně svázané do kozelce a jejich těla zatížili kameny. Ženě pro jistotu ještě usekli hlavu a obrátili ji čelem do země. „Byla to striga, zlá bosorka! A on byl hrbáč, běda nám…“ neslo se vyděšeným davem na pohřbu.

Opravdu se to stalo. Jak dnes archeologové zjišťují, po celý středověk byli někteří lidé ukládáni do hrobů v nepřirozených pozicích. Nazývají to taktně: nepietní pohřbívání. A nemluví o tom příliš rádi, zejména když se takový hrob najde na Pražském hradě.

Čarodějnice na Hradě? Samozřejmě nemluvíme o první dámě, ani o jakékoli jiné ženě současnosti! Té, kterou máme na mysli, je už dobrých tisíc let. A její smrt rozhodně nebyla lehká.

Upíři přímo v srdci země

Přestože přemyslovský kníže Bořivoj I. zavedl křesťanství do Čech už v 9. století, ještě desítky let poté lidé věřili na temnou magii. A tak byla v Lumbeho zahradě u Jízdárny Pražského hradu pohřbena žena, u níž se našly váčky se zuby několika lidí. Ty byly považovány za osvědčenou magickou pomůcku, dá se tedy předpokládat, že zesnulá praktikovala čarodějnické obřady. Zřejmě úspěšně, takže se s ní její bližní rozhodně netoužili setkat znovu po smrti. Raději si to pojistili: nohy zatížili kameny, hlavu oddělili od těla a obrátili tváří dolů.

Podobně skončil starý muž se silně deformovanou páteří. Jeho kostra byla nalezena pod jižním křídlem Jízdárny, opět zatížena kameny. I on měl při sobě váček s lidskými zuby. Bylo jich 34 a patřily jedné osobě. Zvláštní, že? Chrup dospělého člověka má totiž zubů jen 32. Šlo o atypické čelisti, kde bylo poněkud „přezubováno“? A jsme zase u upírů… Přitom oba zmíněné pohřby proběhly v 10. století coby kamenem dohodil ke křesťanské katedrále…

Pohřbený upír: svázané ruce, hlava do země
foto: muzeum-celakovice.com

Další hrob s děsivým příběhem našli archeologové nedaleko, pod dlažbou Loretánského náměstí. V roce 1934 zde byl odkryt hrob ženy s batoletem. Ležela nepohodlně skrčená, nohy zatížené kameny, ruce svázané za zády. Její kostra byla ohořelá. Také ona pochází z ranně křesťanského období a příběh pohřbené by nejspíš poskytl námět na solidní horor. Už jenom to dítě – bylo její obětí, ať už skutečnou, nebo domnělou? Či snad šlo o potomka, jenž doplatil na matčina „kouzla“? To se dnes už nedozvíme…

Vraždili i po smrti

Pěkně to křesťanství vyřešilo se spoustou mrtvých, život věčný na nebesích, to je lákavá odměna. Co si však počít, když mrtvý bloumá přímo po Václavském náměstí? Ve chvíli, kdy už odsunuje závoru do světnice, není čas na iluzi věčného spasení…

„Léta páně 1540 žena jedna na Novém Městě pražském z Koňského trhu v noci, když spala, od muže svého umrlého udávena byla a pochována 16. měsíce máje,“ píše v díle Zrcadlo Čech a Moravy renesanční heraldik Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Jeho pověrčivost odpovídala době.

Lidé věřili, že nebožtík, jenž se zaživa dopustil zlých skutků či spáchal sebevraždu, nenajde v hrobě klid a bude se vracet do světa živých jako démon. Stejně tak to platilo pro oběti násilníků, které zemřely tragickou a bolestivou smrtí.

Pro takové neklidné duše se v pozdním středověku ujal název vampýr. Původ může mít v dávné praslovanštině, kde je jeho základem slovo pirь. Najdeme ho dnes ve slovanských, ale i turkotatarských jazycích a znamená leccos: duch, démon, ale i čarodějnice.

V ožívající mrtvé ovšem lidé věřili dávno předtím, než k nám nájezdníci toto slovo přinesli. Nazývali je mory či morousové a ani milosrdné křesťanství nedokázalo tuto víru zcela vymýtit.

Ty mrtvý nevstávej a lež!

A tak se živí chránili, jak se dalo, jen aby se mrtví nevrátili zpět. „Nebezpečné“ nebožtíky pohřbívali na břiše, se svázanými končetinami a pro jistotu ještě zavelené kameny, aby nemohli vstát z hrobu a škodit. Našly se i oddělené nohy či lebky, nebo také lebky s vyvrácenou spodní čelistí, případně s ústy vyplněnými hlínou. Jako účinná symbolická ochrana sloužily též zámky připevněné na palce mrtvého. A některým raději probodli srdce hřebem nebo kůlem. Jistota je jistota.

Za vrchol nepietního pohřbívání lze považovat pohřeb ženy z Lochenic (dnes součást Hradce králové). Její kostra byla v poloze na břiše přibita železnými hřeby k prknu na dně hrobu. Té se opravdu museli současníci hodně bát, nemyslíte? Ještě, že dnes už na pověry nevěříme!