foto: cs.wikimedia.org
Když se řeknou Velhartice, nejspíš si vzpomenete na nerudovské verše, kdy Karel IV. a jeho komorník Bušek filozofují nad vinnou révou o povaze českého lidu.
Nedaleko tohoto hradu ovšem leží hřbitov, který určitě znáte také. Pochází z roku 1373 a inspiroval Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile:
„Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“
„Ach proboha! Ten kostel snad?“
„To není kostel, to můj hrad!“
„Ten hřbitov – a těch křížů řad?“
„To nejsou kříže, to můj sad…“
Pamatujete? Tak přesně o něm je řeč. Stojí v polích kousek od Velhartic a byl zasvěcen sv. Máří Magdaleně.
Temnota pod záštitou Magdaleny
Pochází už z roku 1373 a také na to vypadá – nedávná nepovedená oprava střechy mu moc neprospěla, takže se raději vydáme na hřbitov. Na první pohled jde o obyčejný vesnický hřbitůvek, zeď a kamenný portál, které ho svírají, však pocházejí ze 16. století. Hroby staré i současné se tlačí na sebe a když se zatouláte do jihovýchodní části hřbitova, pocítíte možná plíživé zlo, jež přetrvalo staletí.
Původní dávné pověsti z úsvitu křesťanství se místní dívka zamilovala mládence, který padl v bojích. Nedokázala se s jeho smrtí vyrovnat a další nápadníky vytrvale odmítala. Jeden ze zhrzených mužů pak ze žárlivosti a pro pomstu na hřbitově oživil mrtvolu jejího milého, aby si „neživý“ vzal s sebou do hrobu „tu živou“, která odmítala milovat.
Stopy černé magie, jež se při obřadu uvolnila, jsou zde prý patrné dodnes a citliví lidé v místě vnímají negativní energii. Dá se vystopovat na hřbitově i v okolí kříže zabudovaného do podlahy bočního vchodu kostela.
Podívejte se, jak kostel sv. maří Magdaleny vypadá dnes:
Tajemná tvář
Veškeré snahy hřbitov očistit se zatím míjely účinkem a zlo je stále přítomné. Možná právě proto se na štítu kostela objevuje několik skvrn, které při pozorném pohledu připomínají dívčí tvář. Je to tvář dívce z Erbenovy balady, obličej jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula, nebo připomínka tragédie ještě dávnější? To nikdo neví. Jisté je, že nový nátěr podobu na chvíli setře, pak ale vždy znovu vypluje na povrch, jako by chtěla světu cosi naléhavého sdělit. Nejlépe ji uvidíte ze silnice do Nemilkova.
O tom, jak zvláštním dojmem kostel působí, se můžete přesvědčit v zajímavé diskuzi na webu moskyt.net: „Na místě kamenného kostela stával kdysi kostel dřevěný, kam se ukryli osadníci s ženami a dětmi před lupiči. Ti kostel vypálili a všichni uvnitř uhořeli. Proto ten kříž v podlaze, proto tváře na zdi, nářky a všechno ostatní. I když byl na místě postaven kamenný kostel, vysvěcen a očištěn, nic se nezměnilo. Utrpení bylo příliš veliké,“ píše jeden z diskutujících.
„Já ze hřbitova žádný špatný pocit nemám, spíše naopak. Možná to bude tím, že jsem rodákem a na hřbitově jsou pochováni mí předci,“ svěřuje se další. „Nechoďte tam,“ radí jiná čtenářka. „Bydlím kousek od toho místa hrůzy a mívám z něj otřesné pocity a sny. To zlo tam je, zvědavost jen rozpoutá vír.“ A my už necháme jen na vás, zda zvítězí obavy nebo zvědavost…
zdroj: Otomar Dvořák, moskyt.net
foto: sumava.net, cs.wikimedia.org