Pražský židovský hřbitov
foto: Kellyana
Hřbitovy obvykle nebudí v lidech mnoho radosti ani za jasného poledne. Když se však setmí, stávají se místem, kde je lépe našlapovat obezřetně a chovat se s nejvyšší úctou. Mrtví totiž neodpouštějí.
Nabízíme vám tajemné příběhy ze zahrad ticha. Kostlivci v nich provázejí dávno mrtvé kněze v marné cestě za spásou duše a kamenné sochy z náhrobků ožívají, aby varovaly příliš pyšné živé, že se jejich čas krátí.
Pojďte se s námi vydat za pověstmi z pražských hřbitovů. Ale pozor, kráčejte po špičkách, abyste nevyrušili věčné spáče! Ti totiž obvykle nemívají pro obtížné a hlučné návštěvníky moc pochopení. Přesvědčila se o tom ke své škodě i jedna příliš hrdá pražská šlechtična…
Kterak paní Theresia na svou pýchu doplatila
Jeden z nejhonosnějších a nejkrásnějších pomníků na Malostranském hřbitově patří pasovskému biskupovi Leopoldu Thun-Hohensteinovi. Pochází z počátku 19. století a je povedeným dílem sochaře Václava Prachnera. Zachycuje biskupa, jak klečí zamyšlený v modlitbě nad otevřenou biblí.
Bohatá, krásná, ale pyšná paní Theresia se jedné temné noci vracela kolem malostranského hřbitova z rozmařilého plesu. Měsíc svítil jako rybí oko a vznosný biskupův náhrobek se tyčil v jeho záři uprostřed hřbitova. Zábavou rozkurážená šlechtična přikázala zastavit koně: „Sestupte, Franz, a pomozte nebohému starému Thunovi list v bibli obrátit, ať nemusí stále to samé předčítat!“ poručila kočímu.
Náhrobek biskupa Leopolda Thun-Hohensteina
foto: cs.wikipedia.org
Vyděšený sluha rázně odmítl. Když si však vzpupná paní něco vzala do hlavy, trvala na svém. Nakonec se vydala k pomníku sama. Jak se však blížila, začaly její kroky váznout. Kamenný biskup náhle vypadal v kalném měsíčním světle jako živý – a teď dokonce bronzový list v knize obrátil… Pyšná dáma došla až k němu, byť se strachy chvěla. Přes rameno se odvážila nahlédnout do bible – a v hrůze prchla ze hřbitova. Biskup se totiž modlil za ni. A bylo to rekviem, modlitba za mrtvé…
Paní Theresii do týdne ji pochovali. Ani po smrti však nenašla klid. „Hrob, na němž se keře černého bezu shlukly, je roztržen a puklý, kde spát má věčný sen Theresia,“ píše básnířka Eva Vrchlická. Zhýčkaná dáma prý bloudí neudržovaným Malostranským hřbitovem dodnes a marně hledá věčné spočinutí. Až pojedete někdy v noci tramvají od Anděla do Košíř, podívejte se na stanici U Trojice vlevo – hřbitov je sice pro veřejnost uzavřen, biskupova socha mu však vévodí stále. A možná zahlédnete i bledý stín nešťastné šlechtičny.
Dostanete-li se na malostranský hřbitov, všimněte si také dojemného dětského hrobu. Na kamenném loži zde spočívá půvabná holčička. Jmenuje se Anička a od její tragické smrti v roce 1851 nosí děti ke hrobu květiny, hračky a obrázky. Za to jim svatá holčička plní přání.
Bludný varhaník a kostlivý převozník
Zahrada mrtvých uprostřed Starého Města zarůstá trávou. Větve stromů se sklánějí ke hrobům jako vlasy truchlících žen a jejich kořeny splývají s pamětními deskami z mramoru a pískovce, které se pomalu noří zpět do země. Náhrobky jsou nachýlené stářím, mnohé z nich bez nápisu, který už dávno smyl vítr a déšť. Nikdo nejspíš nezjistí, kdy byl na starém pražském židovském hřbitově pochován první mrtvý a kolik lidí tu našlo místo posledního spočinutí. Jisté však je, že jeden z pochovaných opouští každou noc svůj hrob…
Ten chlapec se narodil v židovském ghettu a tady také prožil svou první lásku. Talentovaný mladík vynikal ve studiu i v muzice a časem si jeho neklidné srdce získal Bůh křesťanů. Stal se kaplanem u svatého Víta. V hodině své smrti však zatoužil složit kosti na židovském hřbitově, ve svaté půdě předků a po boku dívky, kterou kdysi miloval. Moudří představení židovské obce jeho poslední přání splnili.
Přísný křesťanský Bůh však neměl pro odpadlíka pochopení, a tak nešťastný kaplan nedošel po smrti klidu. Podle pověsti noc co noc úderem jedenácté vstává a spěchá k Vltavě, kde na něj čeká loďka s kostlivcem u vesel; nikdy ten neklidný mrtvý nezaspí a nezapomene, přichází k Vltavě za jarních dešťů i v nočních bouřích horkého léta, i za chladných podzimních mlh. Kostlivec ho převeze k malostranskému břehu a odrodilec bez dechu spěchá vzhůru ke svatovítskému chrámu, než odbije dvanáctá hodina. Tam usedne k varhanům a hraje, zatímco jeho mlčenlivý veslař šlape měchy. Když odbije hodina z půlnoci, vrací se varhaník se svým hrozivým průvodcem zpátky k Vltavě. Kostlivec ho odveze na protější břeh a zmizí ve tmě, zatímco on se smutně uloží do hrobu, aby nazítří v noci zase vstal a kajícími písněmi marně prosil Boha za odpuštění.
Ve snu předpověděla smrt syna
I novější hroby však mají své příběhy. Jeden z nejhonosnějších náhrobků na Olšanském hřbitově patří rodině soudního rady Aloise Hrdličky. Dojemné sousoší vytesané z bílého mramoru zachycuje věštecký sen zoufalé matky – její syn umírá raněný na bojišti. Roku 1900 byl do hrobky uložen Jeník Hrdlička, jediný syn pana soudního rady. Bylo mu teprve 21 let a sloužil jako voják. Janova maminka měla jedné noci strašlivý sen: její milovaný syn byl raněn do hlavy a krvácí k smrti. O dva dny později došla poštou zlá zpráva: Mladý muž si sám vzal život. Nepadl v bitvě jako hrdina, zastřelil se kvůli prohře v kartách, která ho zruinovala.
Ještě smutnější případ skrývá mramorová deska zapuštěná do nedaleké zdi v roce 1861. Kolemjdoucím sděluje, že na tomto místě navěky odpočívají čtyři malé děti: Augustin, Vácslav, Maria a Antonín Zimmermannovi. Hromadnou tragédií vyvrcholilo na podzim zmíněného roku trápení chudého žižkovského dělníka Augustina: osamělého otce se čtyřmi dětmi vypověděli z bytu. Rodinu uživit nedokázal, zima na krku… Smrt představovala pro muže jediný možný únik ze strastiplného života. Zavraždil napřed milované děti a potom sám sebe.
zdroj: Václav Cibula, Pražské pověsti, blesk.cz, Eva Vrchlická, Hřbitov v Košířích