foto: Praha levně
Byl to jen takový nápad, zablbneme si. Vyzkoušíme něco nového. Napečeme štrúdly a koláče, prodáme je na trhu. Máknem si. Užijeme zábavy. Zbohatneme. Většina z toho se nekonala.
Až na práci. Té bylo jak na kostele. Možná to způsobil fakt, že se zkoušeli uživit rukama dva intelektuálové… Výsledek? Katastrofa!
Hele, pojďme taky prodávat!
Tahle slova zazněla, když jsme o prázdninách procházely okolo stánku v frgály ve skanzenu Valašského Meziříčí. Napadlo to kamarádku, architektku na volné noze. Obě rády pečeme, a tak už jsme v duchu viděly společný stánek se spoustou laskomin a před ním dlouhou frontu. Pobavíme se. Přivyděláme.
Taková byla původní představa, se kterou jsme objednaly za pár stovek stánek v Toulcově dvoře na podzimní dožínky. Jenže pak přišla kámošce zakázka na velké sídliště. „Hele, Moni, fakt to nedávám, sorry…“ Profese má přednost, to se nedá nic dělat.
Jenže samotné se mi tam nechtělo. „Hele, můj milovaný muži…“ Jasně, že už byl ve střehu. Jako introverta by ho taková pitomost nikdy nenapadla. On, a hrát si na trhovce! Jenže je laskavý a vstřícný, nenechal by mě v tom samotnou. Tak jsme nakonec nakoupili od kamaráda z Moravy burčák, aby tam měl taky co dělat.
Možná vás bude zajímat:
Práce jako na kostele
A pak už to vypuklo. Dovézt burčák. Nakoupit kelímky, ubrousky, suroviny na těsto. Hotové je moc drahé, na těch pár kousků si ho uplácám sama! A levněji! Kmitali jsme oba jako fretky. Muž nakupoval a vozil, já celý den pekla, malovala plakátky a cenovky. Dvacet štrúdlů, to je přece brnkačka! Nebyla. A samozřejmě, že se mi moc nepovedly…
Investice se začaly šplhat nahoru. Do toho přišla předpověď počasí: V sobotu bude od rána do večera lít jako z konve. Jestli se naplní, proděláme i kalhoty.
A pak nastal den D. S takovým napětím jsme ráno z okna snad ještě nevyhlíželi. Bylo sice pošmourno, ale napršelo. Sláva! S obavami a nadějí jsme mohli vyrazit prodávat.
Podívejte se, jak to na jarmarku vypadalo:
Podvodníka poznáte snadno
Stánek už stál, stačilo vyložit zboží. Tahle část byla docela zábavná. Prodávat už tak zábava nebyla. Lidé chodilo málo a nám seděl na duši těžký mrak. Neprodáme… Pak trochu vysvitlo sluníčko a začalo to být lepší. Chvilku se dokonce i malá frontička před naším stánkem udělala. Štrúdlíky mizely, hladina burčáku pomalu, ale jistě klesala. A já shromažďovala postřehy o lidech.
Zjistila jsem třeba, že podle chování docela dobře poznáte, když vás chce někdo ošidit. Pán stojí před stánkem a v ruce dlouho přepočítává drobné. Pak mi je naráz z hrsti sype do dlaně – „Mám to akorát!“ tvrdí. Ale tváří se přitom nějak divně. Popadne štrúdl a rychle zmizí. Jasně, dal mi o dvě kačky míň… Jenže já ho doběhla. Tak nějak jsem to tušila. Zatímco jiným lidem dávám vybrat, jaký kousek chtějí, jemu jsem zabalila do ubrousku kraj se spoustou těsta a skoro žádnými jablky. Jen žvejkej, podvodníku!
Také jsem zjistila, že si bezdomovci klidně mohou dovolit koupit dva štrúdly za 50 Kč. Dostali největší a nejpěknější kousky, co byly na tácu.
A sledovali jsme, že Češi nejsou moc velkorysí. Jen málokdy nechávají zbylé drobné. Tedy ne že bychom nějaké čekali, kalkulace 25 Kč za kus štrúdlu to ani moc neumožňuje. A tak nám pár korun navíc za celý den nechali tři lidé. Dva z nich byli turisté ze Slovenska. Jo a fakt zázračně funguje slovo sleva. Když jsme na poslední půlhodinu snížili cenu o 5 korun, šly zbylé štrúdly na dračku.
Co jste dělal vy?
V podvečer se u stánku zastavil postarší pán a povídá a povídá. Vypráví lechtivé vtipy, prozrazuje, proč ho vyhodili z práce, stěžuje si na problémy s výchovou pubertální dcery. Za deset minut o něm vím víc, než o některých kolegyních z práce. Za ním se tvoří fronta, ale ve svém spravedlivém rozhořčení na nespravedlivý svět to vůbec nevnímá. Tvářím se, že neslyším, ale můj laskavý muž trpně přikyvuje. Však ona z té puberty vyroste… Kvůli vtipu by vás z práce fakt vyhodit neměli… Jo, jo, s prací je to dneska vůbec těžký… „A co jste dělal vy, pane?“
„No, já jsem středoškolský učitel angličtiny,“ odpovídá můj muž po pravdě. Následuje zaražené mlčení a pak pán konečně odchází.
„Ježíšmarjá, představ si, kdyby sem přišel někdo z mých žáků! Ta ostuda! Pane profesore, nalijte mi dvě deci burčáku!“ dochází zpětně manželovi. To nás do té doby vůbec nenapadlo. “Písemně ti potvrdím, že to bylo v rámci velké lásky a manželské terapie!“ slibuji.
Živit se rukama? Děkuji, nechci!
Nohy už necítíme. Naštěstí den končí. Nepršelo, takže jsme kalhoty neprodělali. Ale taky jsme nezbohatli. Když odečteme náklady a rozpočteme čistý zisk na všechen čas, který jsme tím strávili, šlo o špatně placenou brigádu.
Jedno je mi jasný. Živit se rukama je fakt těžké. Má úcta všem ženám a mužům za pultem, ať už stánku nebo v obchodě, pro které je tato práce profesí. A štrúdl nebudu jíst aspoň pět let.
foto: Praha levně