Praha: Černá sanitka a další pražské pověsti

Černá sanitka a další pražské pověsti

Praha, tajemno

foto: Praha levně

„Je to čistá pravda, vyprávěl mi to známý, který byl přímo u toho!“ Jakmile tuto větu uslyšíte, máte skoro jistotu, že bude následovat městská pověst neboli fáma. Ale jen skoro!

Většinou jde o novodobé mýty, které vznikly úplně stejným mechanismem jako třeba pověsti nebo pohádky: Lidská fantazie oživila tajné hrůzy skryté někde hluboko v nás.

Folkloristika má pro tyto příběhy označení „současné pověsti“, protože jejich děj se obvykle odehrává v nepříliš vzdálené minulosti a na místě dobře známém. Věrohodnost příběhu je pak potvrzena „očitými svědky“…

Fáma nebo také městská pověst (z anglického urban legend, contemporary legend) je moderní formou lidových bájí a legend. Jde o příběh, který si lidé mezi sebou spontánně začnou předávat. Může být vtipný nebo hrůzyplný, ale téměř vždy to bývá smyšlenka vyprávěná tak, jako by se opravdu někomu stala – nejlépe samotnému vypravěči. Spolu s vtipy, anekdotami, biografiemi a říkankami patří fámy do slovesného folkloru moderní industrializované a globalizované společnosti.

Přečtěte si také:

Urban legends znáte i vy

Určitě jste mnohé z těchto příběhů slyšeli sami. A možná jste je viděli ve filmu nebo četli v knížkách či komiksech.

Pražské pověsti: Pérák

Pérákovy boty
foto: kvhwurm.cz

Pérák, fantom bez tváře a beze jména: Takovou podobu na sebe vzala touha vzepřít se nacistům, když za války vytvořila pověst o muži v černém plášti a s rudýma očima, jenž se pohyboval obrovskými skoky. Díky ocelovým pružinám připevněným na boty přeskakoval vlaky, střechy domů a posléze celá údolí. Tato noční můra všech esesáků dostala jméno Franta Pérák. Jeho předobrazem ovšem ve skutečnosti byla stará městská legenda z viktoriánské Anglie, kde podobné činy konal Skákající Jack (Spring Heeled Jack).

Desetkrát škrtnout zapalovačem: Fáma o muži, který v přímém přenosu desetkrát škrtl benzinovým zapalovačem, a ten pokaždé chytil. Za působivou, byť nezamýšlenou propagaci prý dostal od výrobce vysokou finanční odměnu. A skoro každý, kdo to slyšel, si zkusil škrtnout desetkrát za sebou… Inspirací této pověsti byla zřejmě povídka Muž z jihu od Roalda Dahla, kde se nad zapalovačem uzavře sázka cadillac versus malíček na levé ruce. Podobný motiv využil i Quentin Tarantino ve filmu Čtyři pokoje.

Praha, legendy: infikované jehly

foto: Hoax

Infikované jehly: Hned v několika vlnách koloval po českém internetu hoax s varováním před jehlami, které zapichují feťáci do sedadel MHD (laviček v parku, dětských pískovišť), aby cíleně šířili HIV či žloutenku. Faktem je, že v ČR se každoročně několik lidí o jehly pohozené na veřejných prostranstvích skutečně zraní, k nákaze však nikdy nedošlo. Viry, které přenášejí tyto nemoci, jsou totiž extrémně citlivé na vyschnutí. Kořeny této fámy sahají až někam v Šípkové Růžence, takový strach máme z jehel. Působivá kombinace s AIDS potom jejich dopad ještě umocnila. Fáma se prvně objevila v USA už v 80. letech minulého století. V roce 2011 dokonce inspirovala brazilskou lékařku k tomu, že místo alarmu rozmístila na plot svého pozemku injekční stříkačky infikované virem HIV… Zpráva se také dostala 11.2.2005 také do jistého českého deníku.

Vezu maso pro doktora Jacksona…

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna: člověk, který si omylem připravil kávu z balíčku obsahujícího popel mrtvého příbuzného, rituální satanistické vraždy dětí na hřbitovech, škvoři, kteří vlezou člověku do ucha a prokousnou mu bubínek, takže ohluchne… Nejznámější ze všech moderních bájí je ovšem Černá sanitka!

Podle ní popojíždí městem černá sanitka, jejíž posádka unáší děti a mladé lidi, které zabíjí, aby jejich orgány mohla prodat nemocným boháčům na Západě na transplantace. Tato pověst kolovala v ČSSR osmdesátých let, krátce poté, co byl uveden do kin německý film Kandidáti života a smrti (1979). Nejznámější citace z něj: „Vezu maso pro doktora Jacksona…“ Donedávna nám to přišlo trochu ujeté – než vyšlo najevo, že krádeže lidských orgánů politickým vězňům jsou v Číně běžnou denní praxí.

Strach ze ztráty části vlastního těla a ze smrti odráží i hororové vyprávění o skvělém gulášku z lidského masa. To však má předlohu ve skutečném životě. Hannoverský řezník Fritz Haarmann překousával ve dvacátých letech minulého století svým obětem krční tepnu. Část masa zlikvidoval sám, „přebytky“ prodával jako hovězí. Přiznal vraždu 23 mládenců a byl popraven. Jeho hlavu uchovává dodnes ve formalínu univerzita v Göttingenu.

Hlavně nechoď přes Nuselák!

Praha, Nuselský most

Praha, Nuselský most
foto: Wikimedia, Kuba Bożanowski

„Tohle je čistá pravda, braši, jako že jsem v krčském lese potkal medvěda grizzlyho!“ Tak nějak bychom se mohli smát nad úvodní větou našeho článku. Někdy se ovšem mezi fámou a skutečností rozlišuje jen velmi těžko.

„Hlavně nechoď přes Nuselák!“ Tuhle větu říkaly dětem v 80. letech snad všechny maminky z Nuslí a přilehlého okolí. Pamatujete, jak záhadný gang shazoval z Nuselského mostu osamělé chodce a policie proti němu nikdy nezakročila, protože šlo o prominentní děti členů KSČ? Po pádu komunismu se tato urban legend začala vysvětlovat nebývalým množstvím sebevražd. Skokem z Nuselského mostu totiž ukončily život stovky zoufalých lidí.

Jenže… V té době jsme také bydleli v Nuslích. A víme, že soused, který pracoval jako policista na místním policejním oddělení, míval zvláštní noční služby – hádejte kde? Ano, na Nuselském mostě!

Tak co, věříte už městským historkám, nebo jsou podle vás jen výplod lidské fantazie?

zdroj: Wikipedia,  Hoaxkvhwurm.cz

Komentáře: 3 »

  1. Zpěvačka skupiny Minnesengři Pavlína Braunová záhadně zmizela 6.8.1988 cestou ze Strakonic.
    Zmizela dva dny před Lenkou Mužíkovou a Ilonou Vavříkovou. Tyto dvě kamarádky se odebraly do neznáma 8.8.1988 z okrajové části Plzně.
    Pak nevěřte, že se dělo cosi podivného.

    Komentář Stalker — 12.8.2016 @ 20:14

  2. Obě holky byly mé kamarádky, chodili jsme spolu do turistického oddílu, trávili spolu Silvestry a jezdili k Vavříkům na chatu. Dodnes je mi to záhadou a hrozně líto.

    Komentář Jirka — 20.10.2016 @ 23:51

  3. Nechápu, proč někde píšou, že to bylo v roce 92 a ještě na podzim. Bylo to v létě 88. Byl jsem tehdy na táboře jako vedoucí, Iloně jsem ještě psal a po návratu se dozvěděl, proč neodpověděla.

    Komentář Jirka — 20.10.2016 @ 23:57

RSS (komentáře k příspěvku)

Napsat komentář