Praha: Strašidla a duchové staré Prahy

foto: Praha levně

Máte rádi pocit, že se krásně bojíte? Právě ten vám nabízíme! Vydejte se do zrádných uliček staré Prahy, kde ze kostlivci škrtí narušitele svého klidu a ze zdí vystupují tajemné přízraky…

Cestu můžete začít třeba v Muzeu pražských pověstí. Nebo se vydejte rovnou na strašidelnou noční procházku centrem Prahy s tajemným průvodcem.

Na neobvyklé zážitky, jež váš očekávají, se naladíte několika méně známými pověstmi. Znáte třeba tu o useknuté zlodějské ruce? O zlém vodníkovi a velkorysé rybářce? Nebo o škrtícím kostlivci? Mráz vám poběží po zádech!

Muzeum a černé deštníky

Strašidelná expozice sídlí ve starém sklepě v Mostecké ulici a představuje výběr z nejzajímavějších strašidel a pověstí Staré Prahy: o zazděné jeptišce, o Španělech, které nechal pro peníze zabít majitel pražského domu U zlaté studny, o kostlivci, jenž se po Praze prohání v ohnivém voze nebo o herečce Lauře, jíž žárlivý manžel uťal hlavu, o malostranském rarachovi či obřím chlupáčovi, který má políčeno na lepé děvy. Sympatie návštěvníků prý nejvíc budí dobrácký vodník Kabourek, známý malostranský pijan.

S duchy se můžete setkat i osobně, ať už to jsou rozekruciáni, svobodní zednáři, alchymisté, věštec Nostradamus nebo Golem. Ucítíte krev a slzy mnoha zavražděných, sebevraždy, popravy a mučení. Budou Vás pronásledovat strašidla, něco se dozvíte a určitě se také zasmějete! Procházku strašidelnou noční Prahou nabízejí tajemní průvodci s černým deštníkem s nápisem Prague Walks, které najdete denně v 19.45 nebo ve 21 hodin na  rohu Pařížské, Dlouhé ulice a Staroměstského náměstí.

O škrtícím kostlivci

Dvě kostry, kdy tu klečící škrtí kostra, jež původně ležela v hrobce, nenajdou archeologové každý den. Ve Strahovském klášteře se jim to prý povedlo. Pod chodbou do sakristie zde byl pohřben hrabě Ferdinand Rudolf Lažanský z Bukové. Nepříliš důstojné, nenápadné místo zvolil prý sám, protože cítil vinu za to, že v bitvě na Bílé Hoře zabil člověka. Jeho ostatky zde v klidu spočívaly až do roku 1648, kdy Švédové drancovali Prahu. Došlo i na klášter: vojáci vykrádali hroby, brali cínová víka rakví i zlaté prsteny z rukou nebožtíků. Také nenápadná hrobka Lažanského neušla zneuctění. Když se však do ní švédský mušketýr vloupal, zavalil ho uvolněný kámen a kostra z hrobky ho uškrtila. Duše chtivého Švéda nenalezla klid, za nocí prochází chodbami kláštera a chytá se za kostnatý krk.

O zlém podskalském vodníkovi

Zaniklou vesnici Podskalí dnes připomíná už jen muzeum v celnici na Výtoni – a jedna moudrá legenda, na kterou pamatuje socha vodníčka na domu U Tunglů ve Vyšehradské ulici. Podle ní žila v chudém podskalském domku rodina, v níž se po dlouhých letech konečně narodil vytoužený syn, nástupce řemesla rybářského. Když si však malý chlapec hrál u plaveckých vorů, spadl pod trám a zlý vodník ho stáhl do hlubiny.

Zoufalý otec se zhroutil a matka vyřkla strašlivou kletbu: „I ty poznáš zoufalství a beznaděj, krutý hastrmane! Navěky proklínám tvé děti, jakmile vyjdou z vody na suchou zem, slunce je bude nemilosrdně pálit, až vypustí duši!“ Jak řekla, tak se také stalo. Když si malí vodníčci v noci hráli, přilepily se jejich nohy k vorům a nedokázali se vrátit zpět do svého mokrého domova. Ranní slunce je začalo vysoušet, a zoufalý hastrman nemohl nic dělat: až jim přestane kapat voda ze šosu, bude a nimi ámen…

V tom u rybářů zaklepala stará babička, objala rybářku a dlouho s ní rozprávěla o osudu milovaného synka. Nakonec přísně pravila: „Bolest každého otce či matky je stejná. Nikdo nemá právo mstít se na nevinných dětech! Vezmi synkovu košilku, kterou jsi po smrti zmáčela slzami a hoď ji na hastrmánky, ať se křivda dále nešíří.“ Rybářka jen nerada přiznala moudrost staré ženy. Mlčky hodila synkovu košilku na vodníčky, na hastrmana, který prosil o smilování za své potomky, ani nepohlédla a odešla. On však na velkomyslný čin nezapomněl. Život rybářčině synkovi vrátit nemohl, ale slavnostně vyhlásil, že v Podskalí se už neutopí žádné dítě – a svůj slib také splnil.

O krásné Brigitě

Na Malé Straně kdysi žila chudá vdova s dcerou Brigitou. Do krásné dívky se zamiloval mladý italský sochař, který pracoval na Pražském hradě. Brigitě se pohledný kameník také líbil a zanedlouho chystali svatbu. Sochař však byl těsně před veselkou odvolán na venkov, aby zhotovil důležitou zakázku. „Víš, že tě miluji z celého srdce. Nesnesl bych pomyšlení, že jsi mi byla nevěrná!“ zapřísahal Brigitu. Když se vrátil do Prahy, podezíravě se vyptával sousedů. Přestože ho dívka nepodvedla, nepřející sousedka ji stejně očernila. Prchlivý sochař pomluvě uvěřil. Večer pozval nic netušící Brigitu na milostnou schůzku do Jeleního příkopu, kde dívku zavraždil a potají zakopal. Mrtvolu objevili až v pokročilém stadiu rozkladu, přesto podezření okamžitě padlo na italského kameníka. Když mladíka přivedli k žalostným pozůstatkům milenky, zlomen se ke zločinu přiznal. Byl odsouzen k smrti, vyprosil si však odklad, než zhotoví sochu své milé. Závěr legendy se různí, podle jedné verze kameník díky zdařilému dílu dostal milost, podle druhé byl hned po dokončení sochy po zásluze popraven. A ve skutečnosti? Socha Brigity pochází ze 16.století a jde o alegorii Marnosti. Najdete ji v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě.

O useknuté ruce

Zavítáte-li někdy ke kostelu svatého Jakuba Většího v Malé Štupartské ulici, určitě vstupte. Nejenže se jedná o třetí nejdelší chrámovou stavbu v Praze, kostel se pyšní také působivým gotickým sousoším Piety, ke kterému se váže přísná pověst. Socha Panny Marie z tohoto sousoší prý konala zázraky, takže ji lidé uctívali a bývala ověšována dary. Jednoho dne se ale nechal v kostele zamknout zloděj, aby mohl krást. Když však chtěl ukrást šňůrku s dukáty, ruka sochy ho pevně uchopila – a držela až do rána, kdy byl nalezen na místě činu. Teprve když se představený kláštera zeptal sochy, zda má být svatokrádežná ruka useknuta, Panna Maria lupiče pustila. Skutečně mu pak byla dle středověkého práva ruka useknuta a dodnes zčernalá visí na řetízku v kostele.

Tak co, už vám běží mráz po zádech? Přece byste nevěřili na pověsti a pověry! Nebo snad ano?

zdroj: toulavakamera.ceskatelevize.cz, prazskychytrak.cz, muzeumpovesti.cz, praha.cz