foto: smichov.blog.cz
Smrt je smutná, ztráta dítěte k neunesení. Snad pro útěchu vznikla nad půvabným náhrobkem skrytým na zapomenutém hřbitově jedna z nejkrásnějších pražských pověstí – O svaté holčičce.
Možná svou roli hraje i samotné místo, zadumaný, většinu roku nepřístupný malostranský hřbitov, kde stromy prorůstají kořeny rovnou do hrobů a obepínají náhrobky rukama větví, kde neudržovaný břečťan přerostl v koberec, pod kterým splývají hroby i cesta mezi nimi a kde pod působivými náhrobky našli spočinutí čeští národní buditelé.
O Aničce, která se nehodila pro tento svět
Podle pověsti všechno způsobila administrativní chyba na nebesích, kdy se do miminka, které právě přicházelo na svět, vtělil místo dušičky nenarozeného dítěte neposedný nebeský andělíček. Nebylo zbytí, musel na Zemi.
A tak se ženě chudého muzikanta Rubína narodila holčička Anička. Když přicházela na svět, zářila na nebesích jasná hvězda, zněla líbezná hudba, hejna ptáčků švitořila a stromy i květiny v celém širém okolí rozkvetly. Vypadalo to, jako by nebe i země jásaly nad příchodem malého, nevinného dítěte.
Holčička Anička byla chudá jako většina děti z okolí Újezdské brány, všichni ji však měli rádi. Jako by s ní do duší lidí vstupovalo slunce – nikdy neplakala, nezlobila, všem okolo nezištně pomáhala. Rozuměla řeči zvířat a květin. Kouzlu milého dítěte podlehl i přísný hrabě z paláce na Velkopřevorském náměstí a začal pomáhat chudým a nemocným, když v Praze řádila zlá epidemie.
Jenže pro bezelstnou duši andělskou byl život na Zemi přílišným břemenem. Anička důvěřivě zvala domů žebráky i zloděje, rozdělila jim vše, co bylo k nalezení. „V srdci cítím, že musím pomáhat,“ vysvětlovala nešťastným rodičům. I Bůh nakonec pochopil, že andělské srdce nemá na zemi místo, neboť je lidé budou zneužívat. A tak se smiloval… Jednoho dne si Anna hrála u okna, když jí panenka vyklouzla z ruky. Holčička se vyklonila příliš daleko ve snaze padající hračku zachytit, a i když měla srdce anděla, jeho křídla jí chyběla. Zřítila se na tvrdou dlažbu ulice. Byla na místě mrtvá a osvobozený andílek se tak konečně mohl vrátil do nebe, kam patřil.
Starý hrabě, který si holčičku zamiloval jako vlastní, jí nechal vytesat neobvyklý náhrobek. Děti z okolí k němu brzy začaly nosit lístečky se vzkazy, v nichž svatou holčičku prosily o pomoc. Zarmoucená paní Rubínová se ze ztráty milované dcery nemohla dlouho vzpamatovat. Rozveselila se až poté, když se jí narodila nová holčička.
Děti u hrobu Aničky Degenové – dobový tisk
Legenda a fakta
Hrob svaté holčičky leží na malostranském hřbitově za pomníkem biskupa Thun-Hohensteina, vpravo od hlavní hřbitovní cesty. Autorem působivého romantického náhrobku z roku 1851 je sochař Josef Max. Špatně čitelný nápis uvádí: „Anna Degenová (1848-1851), dcera c.k. strážmistra a nádenice“. Rodiče holčičky leží na stejném hřbitově jen o kousek dál, v hrobě číslo 231.
Jak mohla být malá dcera chudých rodičů pochována pod jedním z nejkrásnějších náhrobků na hřbitově? Okouzlila tolik někoho její nevinná dětská krása? Nebo byl snad jejím otcem někdo jiný, opravdu bohatý? To se dnes nejspíš už nedozvíme.
Jisté je jen, že sochařovo umění inspirovalo lidovou představivost, která vytvořila tesknou legendu. Tu v roce 1942 zpracoval spisovatel František Kožík do podoby pohádky, které dal jméno podle pověsti: Svatá holčička. Odraz legendy najdeme i tajemném příběhu Jakuba Arbesa Sivooký démon.
zdroj: malostranskyhrbitov.cz, smichov.blog.cz, prazskychytrak.cz
Jako malá holčička jsem hřbitovem procházela když jsem šla za školy byla to hezká procházka a nikdy se mě nestalo že by mě tam někdo obtěžoval a nebo pronásledoval bylo tam bezpečno a u holčičky jsem se zastavila pokaždé. Mám hezké vzpomínky i když je to hřbitov dnes mě je 53 let a stále ráda vzpomínám.
Komentář Milena Majerová — 24.4.2015 @ 17:45
Taky mi maminka vyprávěla pověst o svaté holčičce, varovala mě na jejím příběhu před pádem z okna, pak jsem se přestěhovala a dnes okolo jezdím denně tramvají. Škoda že hřbitov je již za zdí, šlo celý rok sledovat život na hřbitově, ponurý na podzim a v zimě, a veselejší na jaře a v létě, i když vím, že byl cílem různých vandalů a místem se starými a nemocnými stromy.
Komentář Helena Zadinová — 2.11.2016 @ 10:28
ráda bych se tam jela podívat po přečtení tohoto příběhu,jistě to udělám příští rok
Komentář marcela — 23.12.2016 @ 10:03
To nás moc těší
Malostranský hřbitov http://www.praha-levne.cz/praha/zapomenuty-malostransky-hrbitov/ určitě stojí za návštěvu.
Komentář Monika — 23.12.2016 @ 13:16
Aničku Degenovou jsem na základě vlastních studií v matrikách identifioval jako součást svého rodokmenu. Vzhledem k tomu, že z důvodu dlouhodobého pobytu v cizině momentálně nemám přístup k původním historicým pramenůmu, uvítal bych kvalifikovanou diskusi na toto téma. Zdenek Degen, 1954
Komentář Zdenek Degen — 6.10.2017 @ 01:12
Pěkný den, pane Degene, moc děkuji za zajímavý příspěvek. Kdybyste mi chtěl o své rodině napsat víc, mohli bychom Aničce věnovat pokračování článku. Mail najdete v kontaktech: http://www.praha-levne.cz/kontakt/. A pokud máte zájem, můžu se zeptat své dobré známé, která se zabývá rodokmeny, jestli by měla chuť se po Vaší rodině podívat. Srdečně zdravím, Monika Kuncová
Komentář Monika — 7.10.2017 @ 12:02
Zdravím, ale zvláště kvůli právě probíhající aféře s plagiátorstvím, byste měli uvést, že výše zmíněný článek je opsán z knihy Ivany Mudrové“Prahou s otevřenýma očima“, str. 35-39. Knihy (je více dílů) stojí za přečtení i návštěvu míst.
Komentář Eva — 13.7.2018 @ 20:59
Též zdravím, Evo. Tuto knihu jsem nečetla a ani ji neznám. Podklady pro článek jsou z více zdrojů, ten hlavní je od občanského sdružení za záchranu Malostranského hřbitova. Pokud bych doslova citovala, byl by uvedený zdroj.
Komentář Monika — 15.7.2018 @ 19:23